Praha, hlavní město 20. století

Derek Sayer ve své monumentální knize Praha, hlavní město dvacátého století skládá střípky kulturních dějin Prahy a Československa mezi dvěma světovými válkami, aby ukázal, jak zapadají do mozaiky evropských dějin. Autor si všímá kontaktů Guillaumea Apollinaira, André Bretona, Paula Eluarda a dalších světových surrealistů s Vítězslavem Nezvalem, Karlem Teigem, Toyen, Jindřichem Štýrským, ale i Prahou obecně. V jednom fragmentu dějin umění se často zrcadlí celá meziválečná situace. Události v Sayerově Praze se jeví jako úryvky z prorockých snů předznamenávajících události evropského či světového významu. Sny avantgardy se v tomto prostoru snadno překlápějí do těch nejhorších nočních můr dvacátého století, a naopak, kruté žerty dějin se z odstupu jeví jako příklady černého humoru doprovázené osvobozujícím smíchem. V Sayerově knize čtenář prochází tkanivem meziválečné Prahy, tak jako spáč ve snu prochází noční krajinou, v níž se mu objevují fragmenty jeho vlastních dějin, jeho zklamání i touhy. Praha byla ve dvacátém století svědkem revolucí a invazí, národního osvobození a etnických čistek, holocaustu, soudních procesů a snů o „socialismu s lidská tvář“. V době, kdy Praha byla hlavním městem nejvýchodnější parlamentní demokracie v Evropě, byla také ohniskem umělecké a architektonické moderny a centrem surrealismu hned za Paříží. Se zaměřením na tyto roky zkoumá Sayer pražské velkolepé moderní budovy, památky, obrazy, knihy, filmy, opery, výstavy a mnoho dalšího. Praha byla místem, kde se utopické fantazie století opakovaně rozplývaly, a jako taková byla šitá na míru surrealistickému „černému humoru“ André Bretona. Sayer hovoří o tom, jak město produkovalo bezkonkurenční znalce ponuré komedie, od Franze Kafky a Jaroslava Haška po Milana Kunderu a Václava Havla.